73P/Schwassmann-Wachmann 3 - 16. října 2011 [26]

Periodickou kometu, která dnes nese označení 73P, objevili němečtí astronomové Arnold Schwassmann a Arno Arthur Wachmann 2. května 1930. Oba tehdy pracovali na observatoři Hamburk–Bergedorf v Německu. Novou vlasatici nalezli na fotografických deskách exponovaných v rámci projektu sledování planetek. Byla velmi difúzní s jasností kolem 9,5 mag a po průchodu přísluním dostala označení 1930 IV Schwassmann–Wachmann 3.

Během objevového návratu dosáhla maximální jasnosti v rozmezí 6 až 7 mag a dne 31. května 1930 proletěla pouhých 0,0616 AU od Země, což je jen cca 240krát dál, než obíhá Měsíc. Naposledy byla pozorována 24. srpna téhož roku. Z provedených měření bylo poměrně záhy patrné, že kometa obíhá kolem Slunce s krátkou periodou asi 5,4 roku.

Bylo také jasné, že je ve skutečnosti velmi slabým objektem, který byl objeven jen díky blízkému setkání se Zemí. Nepříznivé geometrické podmínky dalších předpověděných návratů totiž vedly k tomu, že vlasatice byla na dlouho ztracena. Šanci na její opětovné nalezení navíc snížily dva těsné průchody kolem Jupiteru, ke kterým došlo v letech 1953 a 1965. Kometa se přiblížila k obří planetě na 0,9 AU a 0,25 AU, což mírně pozměnilo její trajektorii.

V sedmdesátých letech 20. století se Beljajev a Šaporev pokusili o nový výpočet dráhy ztracené komety 1930 IV a ukázali, že v roce 1979 by mohly nastat vhodné podmínky pro její znovuobjevení, dokonce nejlepší od roku 1930. A opravdu. Dne 13. srpna 1979 nalezli J. Johnston a M. Buhagiar pracující na observatoři v australském Perthu novou kometu, která jevila pohyb rychlostí a směrem, které byly předpovězeny pro ztracenou P/Schwassmann–Wachmann 3. Okamžik průchodu přísluním se od předpověděného lišil o plných 34 dní.

Při příštím návratu v polovině 80. let se ji opět nalézt nepodařilo, vzhledem k nepříznivým geometrickým podmínkám. Od roku 1990 je však pozorována pravidelně a přináší jedno překvapení za druhým. Všechno začalo v roce 1995. Kometa byla ještě v srpnu toho roku podle očekávání slabým objektem, její jasnost se pohybovala kolem 13 mag. Počátkem září, v době, kdy byla obtížně pozorovatelná vizuálně díky nízké elongaci, byl radioteleskopicky detekován značný nárůst emise iontů OH, který pokračoval celých 14 dní. Když se konečně podařilo kometu spatřit vizuálně, byla 100krát jasnější než v srpnu, měla asi 8,3 mag. Na této hodnotě setrvala až do počátku října, kdy jiní pozorovatelé oznámili další vzrůst jasnosti až na 6 mag. Kometa byla v té době nápadným objektem i v menších dalekohledech, a to přesto, že se stále nacházela nízko nad obzorem a byla sledovatelná jen za soumraku. Když už se v polovině října zdálo, že 73P konečně slábne, došlo k dalšímu "outburstu" a kometa se vrátila na hodnotu jasnosti kolem 6,3 mag, jako by odmítala zeslábnout. Přestože se vzdalovala od Země i od Slunce, byla pozorovatelná jako objekt 8,5 mag ještě v polovině prosince 1995.

"Nestandardní" chování a chaotický vývoj jasnosti většinou signalizuje, že s jádrem není něco v pořádku. Proto ani příliš nepřekvapilo, když se v průběhu prosince 1995 začala objevovat hlášení o pozorování tří až pěti oddělených jader komety 73P. Vlasatice se však postupně stala velmi difúzním objektem a počátkem roku 1996 rychle zeslábla.

S velkým napětím tak byl očekáván příští návrat, který připadl na rok 2001. Nebylo totiž jisté, zda kometa nezanikla úplně. Prošla však periheliem 27. ledna. Přestože podmínky pro její sledování byly velmi špatné, byly nalezeny tři složky původního jádra označené v roce 1995 písmeny B, C a E. Hlavní komponenta C byla velmi aktivní a dokonce jasnější než se očekávalo.

Zatím naposledy prošla kometa 73P přísluním v roce 2006 (7. června). Hlavní složka C byla při tomto návratu znovuobjevena poměrně brzy, již 22. října 2005 ji nalezl C. W. Hergenrother jako velmi slabý objekt s jasností 19 mag, malou komou o průměru 6" a krátkým ohonem o délce 8". Dne 6. ledna 2006 byl nalezen další fragment B. Třetím kouskem původního jádra komety 73P, který byl objeven, bylo jadérko označené G a pravděpodobně není totožné se složkou E, sledovanou již při návratu v roce 2001. Navíc byla počátkem března 2006 zpozorována čtveřice dalších miniaturních kousků podél spojnice jader B-G. Celkem bylo nakonec pozorováno ze Země na 40 jednotlivých úlomků, pouze tři C, B a G však byly pozorovány výrazně déle. Na snímcích z Hubbleova kosmického teleskopu však bylo segmentů komety 73P mnohem více a kosmický teleskop Spitzer pro IR oblast pozoroval přímo „dráhu“ komety lemovanou malými úlomky dost hmotnými na to, aby je neodfoukl sluneční vítr.

Nelze předpokládat, že by v roce 2011 byly nalezeny jiné úlomky než největší C a B. Návrat je totiž dost nevýhodný, v době vyšší jasnosti v druhé polovině října 2011 bude kometa mít nízkou elongaci do 35° a deklinaci kolem -25°. Ze severní polokoule pozorovatelná nebude.